Architekt Jehlík: K prostoru u nové školy musíme přistupovat jako ke vstupní bráně

Profesor Jan Jehlík je v architektonickém prostředí pojmem. Od počátku své profesní kariéry se věnuje rozvoji měst – byl městským architektem v Ústí nad Labem a podílel se na nových přístupech k územnímu plánování po roce 1989. Když pak potřeboval znovu jít ke kořenům, otevřel si svou projekční kancelář a projektoval domy.

„Považuji totiž za velmi důležité, aby architekt měl i vhled do reálných staveb a měřítek. Poté jsem šel učit na Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde jsem již patnáct let vedoucím katedry urbanismu,“ říká muž, který byl v posledních letech členem mnoha významných architektonických soutěží v Česku, včetně té na nové nádraží v Brně. Nyní je předsedou poroty na výstavbu nové svazkové školy ve Slavkově u Brna.

Ve vašem životopise se mimo jiné dočteme, že jste příznivcem architektury „krásných měst“. Jak takové krásné město ve vašem pojetí vypadá?

Každá krása se samozřejmě špatně definuje. Měla by však být výsledkem schopnosti tvořit díky vzdělání, zkušenostem, citu a vzájemného vnímání. Jen se zastavme zde, kde se právě nacházíme. Jsme na zámku, který z jednoduché utilitární podstaty je vlastně k ničemu. K čemu máme uchovávat starý dům, který nejde používat pro moderní život a mohlo by místo něj stát 200 rodinných domků? Ale už jen když tuto myšlenku vyslovím, je jasné, že by se zvedla velká vlna odporu a protestovali proti ní téměř všichni. Včetně mě. A to je právě důkaz toho, že dokážeme vnímat krásu jako něco, co se nedá úplně popsat a definovat. Může to být naše společná historická paměť, podvědomé vnímání krásy, jakkoli její dílčí aspekty neumíme pojmenovat – proporce, dispozice, řemeslné prvky, tvary, barvy, příběhy, vzpomínky …

Když tedy hovořím o krásném městě, tak apeluji na to, že bychom o něj alespoň měli usilovat a aspirovat na něj. Přestože možná nevíme, co to je, měli bychom jej chtít. Je povinností architektů chtít dělat věci krásné. Ono totiž celé uplynulé století vedlo zejména k tomu, že jsme se začali spokojovat pouze s tím, co je „funkční“. A trochu jsme začali zapomínat na to, jak důležitá je krásná forma, v našem případě forma prostředí vytvořeného člověkem.

Přitom při pohledu na vaši tvorbu bychom také mohli mluvit o jednoduchosti…

Ano. Jednoduchost, možná i jakýsi purismus je skutečně jedním z aktuálních pojetí krásy. Nástroj, jak jí dosáhnout se přeci nemusí nezbytně blížit baroknímu přemýšlení a dynamice. To není to důležité – hledáme krásu. Ale to neznamená výjimečnost.

Jak dobře znáte Slavkov?

Bydlím u Litoměřic, takže Slavkov je pro mě vzdálený na to, abych mohl říci, že jej velmi dobře znám. Nicméně díky mé ženě, která je z Uherského Hradiště, jím často projíždím. Nyní při přípravě na architektonickou soutěž jsem se však na město zaměřil mnohem více a odhaloval jsem jeho výjimečnost. Před tím jsem ho totiž vnímal zejména díky hrůzné křižovatce se dvěma benzinovými pumpami. Dnešní doba je charakteristická zejména tím, že vytváříme velké množství zbytků mezi „projekty“. Postavíme pumpu, která má svoje území a pak nedaleko ní postavíme dům a ten je na své parcele. Ale to mezi tím – ten zbytek – nás moc nezajímá. Když stojíte ale zde v zámecké zahradě, zjistíte, že přestože je kolem vás obrovský prostor a měřítko je velkorysé, vše je zde umístěno s rozmyslem a ví se moc dobře, k čemu co slouží a proč je to tak projektované. My dnes umíme postavit sice hezké budovy, ale neumíme si moc dobře poradit s celkem a prostorem okolo nich. A přitom ten tvoří právě to „krásné město“.

Je tedy přemýšlení o tom, jak bude škola zasazená do okolního prostředí prioritou této architektonické soutěže?

Samozřejmě těch priorit je několik a je naším úkolem vše „propojit“. Poroty v architektonické soutěži tvoří lidé různých specializací i profesí. V tom je kouzlo tohoto způsobu výběru veřejných staveb. Jsou v ní místní lidé – zástupci města a škol – architekti, kteří město velmi dobře znají, i my, kteří máme již mnoho zkušeností a vnášíme do diskuze pohled zvenčí. Jednání trvají velmi dlouho. Mým úkolem bude pečlivě poslouchat a debatu koordinovat a hlavně vést ji k výsledku.

Byl jsem již součástí mnoha soutěží a mohu říci, že jejich největší přínos spočívá v tom, že všichni účastníci z nich odjíždějí poučeni. A zvlášť, když jsou to veřejné zakázky, tak zástupci města dostanou cenné informace od odborníků a naopak. Za naši profesi jsem vždy šťastný, že zástupci obcí si uvědomí, že architekti nejsou žádní nafoukaní pitomci nebo arogantní specialisté, ale lidé, kteří spolu s nimi hledají to nejlepší řešení. My jsme ti, kteří přicházejí zvenčí a rozumí předloženým výkresům a zástupci města zase do toho vnáší lokální, velmi důležitý pohled. To je ten nejlepší systém. Proto se tento typ soutěží koná.

V době, kdy děláme tento rozhovor, ještě neznáme představované práce a ani jejich pořadí. Přesto – máte představu, co by měla moderní škola pro příští století splňovat?

Máte pravdu v tom, že musíme přemýšlet až v tak dlouhodobém horizontu. O tom, co konkrétně má nová škola obsahovat je poměrně jasná shoda daná normami a podmínkami soutěže, které již byly definovány. Nicméně je potřeba akcentovat základní školu jako jeden ze základních kamenů města. Vždyť k tomuto místu se musí přistupovat podobně jako ke stavbě kostela nebo kulturního domu. Schází se zde celá komunita. Nejen malé děti a učitelé. Správná základní škola má mít ve svém areálu nabídku pro každého obyvatele – odpolední cvičení jógy, prostor pro fotbálek… aktivity napříč generacemi. Škola je prostě v první lize občanské vybavenosti. Vždyť co je vyšší cíl než vzdělávat novou generaci. Proto také za první republiky byla stavba škol prioritou. A my v nich učíme dodnes. Vždyť vy ve Slavkově jste toho důkazem.

Jak vnímáte prostor, kde by měla nová škola vzniknout?

Lokalita nám všem přijde prima, i když jsme se samozřejmě na počátku obávali sevřenosti pozemku. S ní se ale dá pracovat. Spojení s autobusovým nádražím je naopak pro svazkovou školu, do které budou děti především dojíždět, přeci ideální. Z urbanistického pohledu je to konec, nebo i začátek osy ulice Československé armády. Proto k tomuto prostoru musíme přistupovat jako ke vstupní bráně do centra města. I proto je naším doporučením kultivovat, nebo možná i redukovat autobusové nádraží, aby se z něj stal předprostor nejen pro samotnou školu, ale i pro vstup do centra města.

 

[lsvr_alert_message type=“info“ closable=“no“]

Kdo je prof. Jehlík

Jan Jehlík *1959

Vyučuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze, je vedoucím ústavu urbanismu. V letech 1991-1996 byl hlavním architektem Ústí nad Labem. Ve své práci se snaží obsáhnout celý rejstřík architektury, od drobných staveb po urbanistické práce, od realizací po teorii. S tím souvisí i aktuální snaha o přehodnocení pojetí urbanismu, „od technologie systému k tvorbě prostředí“. Ve smyslu urbanismu jako architektury veřejného prostoru.

[/lsvr_alert_message]